Ivona Kolínská - Vlastní restaurace? Bylo to obrovské martyrium
Season 1, Episode 3, May 07, 2020, 02:00 PM
Ivona Kolínská je koučkou a lektorkou na volné noze. V rozhovoru ale vzpomíná i na své první podnikatelské zkušenosti, které získala při provozování restaurace. Tento podcast je pro všechny, kteří uvažují o podobném způsobu podnikání, samozřejmě poté, co pominou koronavirová opatření.
Vy máte nějakou kvalifikaci pro tuto živnost?
No teď už bych si klidně řekla, že jo, ale před těma asi jedenácti lety jsem neměla. Vlastně řešili jsme to hodně, byl to jakoby "problém", nemám pro to kvalifikaci, tuším, že tam bylo buď šest let praxe a nebo vzdělání v oboru a nebo mít garanta, odborného garanta, takže my jsme si vlastně sehnali odborného garanta, který nám dělal jakoby ten dozor, a díky tomu jsme mohli získat, nebo já jsem mohla získat, to živnostenské oprávnění.
Otevřít si takovouhle provozovnu pro hostinskou činnost, je jedna asi z těch složitějších oblastí podnikání, co všechno jste pro to museli udělat? Které úřady jste museli oběhnout? Vzpomenete si ještě?
To bylo hrozné, na to se nedá zapomenout. Já si pamatuji, když jsem takhle šla asi z padesátého úřadu, tak jsem si tak šla a říkám, ty brďo, já snad budu anarchista, jako to byla taková depka z toho, kolik úřadů člověk musí prochodit, že si to pamatuji, plus mínus teda samozřejmě. No my jsme si to představovali trochu jako Hurvínek válku, nebo tak jsme si tak řekli s klukama, tak to by jsme chtěli tu hospodu, tak to asi by jsme měli mít nějakou hygienu, tak jsem zvedla telefon, zavolala jsem na hygienu pražskou, a tam byl strašně hodný pán. Říkám dobrý den, my by jsme chtěli tady si otevřít hospodu. Co pro to můžeme udělat? Jako jenom od nás a nebo byste chtěla celé to kolečko, co potřebujete? Tak mi tam vysvětloval, že musím právě na ty hasiče a na stavební úřad, a jaké jsou ty normy, a že máme mít projektovou dokumentaci a bla, bla, bla, a já jenom jo, jo, jo, to jsem ještě bydlela u rodičů, tak jsem tam, jo a to byla ještě pevná linka, tak jsem tam sluchátko měla, a teď jsem si tam psala, co všechno musíme oběhat. Myslím si, že to byly hlavně ty tři úřady, pokud si to správně pamatuji.
Jak dlouho Vám to trvalo všechna ta potřebná povolení získat, abyste mohli teda začít?
No, tak to se zamyslím, ale myslím si, že to byl klidně třeba půlrok.
Krom toho pána, který Vám teda tak dobře poradil na té hygieně, kde všude jste ještě hledala informace k tomu, co teda musíte zařídit?
No, já si myslím, že pak už to byla víceméně komunikace, že jsem si nic moc jako nevyhledávala, jakože internet už byl, to je pravda, zas tak hrozně dávno to není. Ale myslím, že jsem pak obíhala ty úřady a vlastně od každého toho úředníka jsem zjišťovala, co vlastně mám mít za povolení, a kolik tam máme mít umyvadel, a že potřebujeme tohleto, támhleto, no projektovou dokumentaci. Teď získat projektovou dokumentaci, teď my jsme ještě měli takovou prekérní situaci, že vlastně ta stavba, sama o sobě, nebyla zkolaudovaná. Nikdy. Tam sice byla školka dřív a tak, ale byla to jakoby dočasná stavba, takže teď s tím bylo, všichni, jako ani ti úředníci často nevěděli, co s tím mají dělat, takové to ježíš mária, to není zkolaudované, tak my jsme to museli celé nějak zkolaudovat. No tak bylo to jako trošku martýrium, ale myslím, že se to vyplatilo, abych to tak jako pozitivně zakončila, tak stálo to za to. Chvílema jsem to trošku už vzdávala, v procesu, ale potom se tam děly moc hezký věci...